Sobotní ráno bylo ve znamení probdělé noci, odpadků a rozličných tekutin na zemi kolem zastávek a stanic metra, jako obvykle. Jedni vláčeli tíhu světa a teprve se chystali spát – a jiní vykročili za lehkostí světa a chystali se psát.
Cvičily jsme secesní písmo. I když se rozpršelo, psaly jsme temně fialovou verše z Achnatonova Hymnu na slunce. Přemítaly jsme o Achnatonově náboženské reformě a o tajemném ka. Některé pojmy je téměř nemožné v rámci našeho paradigmatu vysvětlit. „Toto slovo vyjadřuje samotnou podstatu žití…energie výživy, světsky zachytitelná jako počet kalorií ve stravě, se v pojmu ka dostává na úroveň, kterou považujeme za abstraktní a duchovní…ka představuje zároveň fyzickou potravu i spirituální energii a zachovává tak jednotu naší pozemské existence.“
Vše souviselo s odpolední návštěvou galerie. Achnaton před více jak třemi tisíci let učinil pozoruhodný mentální pohyb k abstrakci, i když v oblasti ideologie. Posilování senzorů pro neuchopitelné nuance abstraktního umění patří k pěstování kaligrafického citu. A sledovat právě onen energetický skok, od symbolismu k abstrakci, u autora, který měl též blízko ke kultu Slunce, bylo na pořadu dne. Pro osazenstvo to byla první návštěva Veletržního paláce. První setkání se skutečnými díly moderního umění en face. Dříve, než toho vědci tolik vyzkoumali o dopadání fotonů na sítnici, bylo oko spíše hmatovým orgánem a samotný dotyk z něj vycházel. Ať tak či onak, prvotní kontakt zůstává nezapomenutelný, člověka se opravdu dotkne.
Za branami paláce, po prvním kroku dovnitř, jsem najednou nemohla to místo poznat, jako by mě můj zrak šálil. Vypadalo to, že jsme si spletly vchod a jsme v dalším obchodě s oblečením, kterého je už tak na světě dost. Stačilo se jen chvíli dívat, a bylo jasné, že to není pravda: toto byl totiž second hand. Těch pár kavárenských stolků se ztrácelo mezi stojany s nedbale pověšenými hadry; na zemi se válely plastové průsvitné bedny plné šatů. Ženy se přehrabovaly v těch hromadách a zkoušely si vybrané v provizorních kabinkách uprostřed kavárny. Stál tu jediný volný stolek, tak jsme přestaly stát a zírat a přesunuly jsme se k němu. Seděly jsme v epicentru toho sekáče a vyhlížely zbytky národní galerie. Do duše se mi vtíral zvláštní pocit jakési bídy a hlubokého hladovění, který ale nesouvisel ani s jídlem, ani s obnošeným šatstvem. Spíše šlo o celou situaci jako symbol. Nutno zdůraznit, že obsluha byla milá a vše výborné. Bohužel, potraviny jsou jen část ka, které udržuje člověka naživu, jídlo nemůže všechno zachránit.
Nic nám však nemohlo zabránit, užívat si tento náš svátek. S fialovou tuší na rukách jsme procházely secesním ornamentem neodvratně k čisté abstrakci. Stály jsme před Kupkovým dílem, když se k nám přitočila hlídačka umění. Se silným cizím přízvukem nám nabídla, že nám o obrazu něco poví. Byla to vysoká, sošná žena a v uniformě vypadala jak agentka KGB, jak si je představují v Hollywoodu. Ukazovala, kde na obraze vidí hada. Náhle tu byl zas – ten zvláštní pocit prázdnoty, tentokrát ze školního výletu do jeskyní: průvodci neúnavně nudí se jmény rozkydlých krápníků, zatímco dítě žije s poklady ukrytými ve tmě jejich nekonečné tajemství. Agentka napůl laškovně a napůl výhružně zahrozila s komentářem ve smyslu, že had může uštknout kdykoliv a dodala: pozor na chlapy! Inu, každý má právo na vlastní interpretaci. Nutno zdůraznit, že byla opravdu milá. Usmívala se a měla to tady ráda. Bohužel, ne vždy může dobrý úmysl jednoho člověka všechno zachránit.
Protože happening, který rozehrál ostatní personál, byl i na pokročilé v kaligrafii trochu moc. Arogance a povýšený tón, vytrvalá potřeba někoho usměrňovat, nepřátelský výraz, a hlavně neustálé vzbuzování pocitu, že je člověk vinen. Pravděpodobně vinen tím, že přiotrávený systémem přispívá ze svých peněz na místa, jako je i toto. Vinen tím, že stojí tváří v tvář odkryté duši malířů a s opileckou močí na botách ze špinavých ulic chce jen okusit krásu, ten zvláštní druh energetické potravy, která, chudák, nemá ani jméno v našem světě. Nejedná se o prostou estetickou entitu, ale o cosi mnohem hlubšího a výživnějšího, co umělci extrahují z viditelného a sdílejí s ostatními. A za to právo na jednotu a existenci celou je třeba lidi potrestat.
V galeriích plyne čas jinak, stav vědomí se změní. Den uběhl jako nic. Spěchaly jsme skrze sály k východu. Výtah chvíli nereagoval. Trochu jsme znejistěly, protože jedna z nás absolvovala celou expozici o berlích. Z protějšího konce chodby zavřískala další hlídačka umění: po poslední výzvě se všechno zamkne a musíte po schodech. Nutno zdůraznit: žena opírající se o berle čekala ve třetím patře na výtah. Bohužel, nezměrné hladovění a bída mohou vést k nelidskosti. Když hlídačka umění přišla blíž, uviděla jsem velmi starou ženu, které jsem najednou nedokázala nic říct. Naštěstí výtah ještě přijel. V obchodě nám řekli, že o Kupkovi žádnou knížku nemají.
Ovšem. Na co by komu byla.
Putování dušičky III, 2015. Sumi, gesso, kvaš, silverpoint, ruční papír.
Literatura – Milena Bartlová: Skutečná přítomnost, Forman & Quirke: Posmrtný život na Nilu.
