Někdy se mi zdá sen a ten je jako film; jsem aktérem a moji postavu udivuje, že netuší, co bude dál, i když všichni jen následují dávno hotový scénář – a zároveň vše pozoruji nezúčastněně jako divák, z jakéhosi nadprostoru nadřazeného filmové realitě, a znajíc pocity sama sebe uvnitř, divím se, že nebohá postava dění bere tak vážně, jako skutečnost. Říkám si, jestli by tyto moje sny takto vypadaly, kdybych nikdy žádný film neviděla. Podstata filmu zobrazuje něco hodně hlubokého, co vědomí uniká. Prý se lidem zdávaly černobílé sny také jen díky černobílému filmu, protože jen tam se s takovým nebarevným světem mohli setkat. Ale to není až tak úplně přesné. Velmi dobře si pamatuji monochromatickou realitu. Svět za komunistů byl kompletně celý v odstínech sépiově hnědé. Domy a ulice měly hnědošedou barvu, hnědě monotónní bylo vše: závěsy v omlácených oknech i lidi.
Doma bývala „prolhaná bedna“, jak se u nás televizi říkalo, většinou vypnutá. Když vysílali francouzskou detektivku, byl to svátek. V těch filmech nebylo pochyb, co je dobro, přestože pokaždé nestihlo zvítězit ani tam, natož doopravdy, a v každém zločinci byla k zahlédnutí jiskra boží. Jako vystrašené děcko před obrazovkou mě dospělí uklidňovali: to je jen film. Stejně tak se říká: to byl jen sen. Jakoby tyhle říše měly společnou neskutečnost a malou váhu pro realitu, ale prolínají se s ní neustále, navzájem se ovlivňují a také jsou podobenstvím. I mytické bytosti se rodí z tíhy opravdových životů a procházejí membránami ze směsi představ a paměti do skutečnosti.
Na jednu takovou bytost mytickou, která pochází z mého dětství, myslívám během pobytu ve Vile Čerych. Ten tajemný hrdina a nebojácný rebel měl mnoho společného s rockovými hvězdami. Děcko politiku vnímá jinak. Každé pondělí večer vysílali na Hlasu Ameriky hitparádu časopisu Billboard. Napřed byly zprávy a v nich často zaznívalo Havlovo jméno. Nepamatuji si nic konkrétního, jen že ho opakovaně uvězňovali a propouštěli. Stejně jako ti muzikanti neměl tvář, nevěděli jsme, jak kdo vypadá. Staré rádio skučelo a pištělo, jméno Havel unášely vlny rušiček z doslechu; bylo potřeba se soustředit a mezi pazvuky a šumy sledovat hlas komentátora i muziku jak ohař. Možná proto mi později připadalo, že všichni ti bigbeatoví přátelé k Havlovi přirozeně patří, díky tomu rádiu.
Když ve Vile cestou z pokoje míjím na schodišti ty vystavené fialové filmové šaty, stále mi nepřipadá nepatřičné, spojovat si Havla s tímto domem skrze něco tak umělého, jako je film. V postavách jeho her jsem vždycky viděla jeho. Je trochu pitoreskní, když roli manželky hraje jeho skutečná žena, hranice světů se tím jen dál rozmazávají. Ovšem tendence promítat autora do jeho díla je zcela přirozená. Někdy se ptám osob, které vystupují v mých povídkách, odkud pocházejí a co jsou zač, jakkoli je to absurdní. Jak o tom píše Schrödinger: „když v loutkovém představení, o němž se nám ve snu zdá, držíme v rukou provázky většího počtu herců a řídíme jejich jednání a řeč, neuvědomujeme si, že to tak je“. Havel si ve Vile Čerych jeden sen splnil – režírovat film – a tak k němu to místo patří, i když jen jako kulisa. V její starožitnosti je zamknuté cosi z Havlovy noblesy a také cosi z mýtů pradávných dob.
Vůně a kouzlo zaniklých světů je i v prvorepublikovém krasopisu, který se tady na letním kurzu učí. Nehrajeme si na staré časy, které nikdo z nás nezažil. Ale tahle Vila má v sobě něco zvláštního. Člověk má pocit, že přijel do svého letního bytu, že se vrátil někam, kde to dobře zná. Je to podivné, ale ten dojem mají i ti, co přijíždějí poprvé a neznají Odcházení, odkud by jim exteriéry mohly být povědomé. Každý má klíče od domu i od zahrady a vypne si svůj mobilní telefon. Tady nehraje ani rádio ani televize, ale prostě jen proto, že zinscenovaná realita je jaksi chudá oproti opravdovému životu. Setkávají se zde tak zajímaví lidé. Zase jsme si nestihli všechno říct.
Půvabné okamžiky zapadaly do sebe a přicházely s takovou přirozeností a šarmem, jako by je někdo předem nacvičil. Z toho ostrůvku ticha to vypadalo, že je vesmír v pořádku. Možná právě v kontrastu s tím bezelstným během dění o to výrazněji vystupovaly jeho stíny. Uběhlo příliš málo času od nebarevných dob, aby noviny zase ovládali politici, bedna byla prolhaná a dobro nestíhalo vítězit. Tak jsme jeden den vzali knihy a opisovali krasopisně z Havlových slov. Někdy není možné nic víc udělat.
Je úplně jedno, nakolik je postava vybájená. Identita je složitá věc. Kdo byl Havel sám o sobě, to nevíme a ani nemůžeme, jde o „extravaganci“, kterou vymyslel Kant. Občas doufám, že se nakonec jako pravá bytost mytická vynoří z toho jezírka ve Vile Čerych jako ve svém filmu a falešní tajtrlíci spasitelé, co se přemnožili, se konečně rozprchnou. Smrt může vzít člověku myšlenky, ale dokud se odehrávají v jiných myslích, třeba díky písmu, jakoby jeho vědomí dál žilo, i když jaksi ze záznamu. Ať už jde o film, nebo o realitu, nebo jen sen, je to stále život, dokud je v něčí paměti.
Autorka: Kristýna Dobešová Zimmermannová, Vila Čerych 2016
