Poprvé jsem se o wabi sabi dozvěděla od Monicy Dengo. Tento japonský estetický koncept prý znamená krásu, která je nedokonalá, pomíjivá a neúplná. Je velice těžké vykládat pojmy vzdálených kultur, ale právě ta japonská je s naším novodobým uměním spjatá velmi těsně a tak není překvapivé, že západní kaligrafie hledá inspiraci právě tam. Monica mě také upozornila na knihu Leonarda Korena Wabi sabi further thoughts. S kaligrafií a uměleckou filosofií Monicy Dengo souvisejí wabi sabi přívlastky zcela přirozeně, ale z půvabné knížky jsem byla na rozpacích. I přes zjevnou snahu klouzala po povrchu a až příliš z ní vyčnívalo, že právě autor je první, kdo definuje wabi sabi pro západní svět. Zanedlouho přišel newsletter z londýnské kaligrafické asociace, kde se v článku nazvaném „Modern Japonism in Western Lettering Arts“ opět objevilo wabi sabi. Bylo to jen několik vět, navíc většinou citovaných z Korenovy knihy. Zdálo se, že se z japonského termínu stává móda, jakési zaklínadlo západní kaligrafie, aniž máme ponětí, co to vlastně je. Nezbylo tedy než se vydat na vlastní cestu, mlhavou a nečitelnou, na které jen občas naznačovala směr právě slova wabi sabi a yugen.
Moje setkání s kaligrafem Kazuem Mizoguči se začalo v kostele. V Japonsku je všechno jiné a tak i křesťanská svatyně působila velmi nezvykle a civilně. Byla to spíše jejich představa o křesťanství, ale zároveň to bylo totéž. Během mše jsem pozorovala kytici, co stála vpředu vedle kněze. Bílé lilie se téměř neznatelně chvěly v rytmu modliteb. Modlení nerozumím ani v češtině, ale to není podstatné. Takový byl začátek cesty.
Potom nás Kazuo vzal do japonské zahrady. V parném, vlhkém tokijském létu se přede mnou z bující vegetace vynořovaly buddhistické chrámy a kamenné lucerny. Všude se rozléhal neskutečný zvuk cikád. Když jsem jej slyšela poprvé, připadal mi úplně elektronický. Zapadal do atmosféry fantastického velkoměsta z buducnosti, s jeho vibracemi, mohutností a čistotou. Obrazy se střídaly tak rychle: ještě před pár minutami jsme jeli v autě po obrovské rušné ulici plné mrakodrapů a vzápětí jsme přecházeli dřevěný mostek nad potokem, u kterého rostly pronikavě modré kosatce. Kazuo nám vyprávěl o zdejším zvyku: jednou za rok, na břehu řeky, večer vypustí spousty světlušek. Na jejich počest uspořádají slavnost a těší se odlesky jejich tichého světla u vody. Jsou jaksi legálně poetičtí. Mají rádi pomíjivé, ojedinělé okamžiky, které jde jen prožít, nikoliv vlastnit.
Vždy dopoledne jsme měli horký zelený čaj a sladkosti z fazolí z rodinné cukrárny, servírované v nádherné keramice v odstínech hlíny. Pak jsme dlouhé hodiny diskutovali o umění – Kazuo, já a Jukiko Taima, japonská malířka, se kterou jsme o wabi sabi a yugen mluvily už dříve, protože žije a tvoří Praze. Probírali jsme kaligrafii období Edo, čínské středověké malířství, divadlo nó, a také vliv „japanu“ na západní umění, období přechodu k formální abstrakci v západní kultuře a sbírku současné japonské kaligrafie v naší národní galerii. Všechno bylo fascinující a čas jsme příliš nevnímali. Večer jsme si vychutnávali tenké plátky syrových ryb a také japonské broskve, které zrovna dozrávaly. Moje první myšlenka byla: tak takhle chutnala ambrosie.
Když jsem vyprávěla o wabi sabi trendu v západní kaligrafii, jako bych v očích japonských přátel zahlédla náznak shovívavého úsměvu. Možná se mi to zdálo, protože jsem to byla já, komu připadalo nesmírně složité dobrat se významu wabi sabi, obsáhnout jádro věci. V takovém slově mohou být zkomprimované celé věky, tisíce prožitých osudů ze vzdálené kultury jazyka a písma, tolik odlišné. Obrazy zde nevypadají jako artefakt, ale jako součást přírody a konflikt mezi písmem obrazem neznají. Tady je zjevené jakousi kůstkou, avšak skutečná podoba organismu se dotváří v duši těch, co si kaligrafii prohlížejí. To, na čem se všichni shodnou, může být kódováno mistrovským náznakem, tím nejjemnějším možným, který je k vyjádření potřeba.
Uprostřed vlahé přírody, v japonských Alpách u horské řeky, všude kolem mě povstávaly výjevy z tušových maleb: pták přistávající u vodopádu, vážky v dravém letu nad stonky rákosu, neprůhledný opar kolem lesnatých hor. Byla tu jen moje osobní představa o yugen, ale zároveň to bylo totéž. Horké prameny obklopovala jemná mlha, ve dne i v noci. Vždy cudné Japonky se v koupelích onsen pohybovaly nahé tak přirozeně, bez ostychu se věnovaly očistě svých těl. Odehrávaly se zde scény, zcela nepředstavitelné za dveřmi lázní. Byly jak pomyslný vchod do jiného světa, který tu je však stále a vždy byl přítomen. Vzpomněla jsem si na jiný obraz z lázní, ten, který inspiroval Degase k malování myjících se žen. Na přirozený a zároveň mystický moment, kdy se člověk dotýká tajemství, se tehdy pod tíhou popisného malířství málem zapomnělo. U nás z božského pochází věda a dokazování. V Japonsku jsem měla pocit, že z božského pochází poezie.
Na Kazuových kaligrafiích jsou úryvky z bible. Aby šly přečíst, je potřeba znalost japonštiny a všech písemných soustav, které mistr ovládá. Možná ale existuje více druhů čtení. Kazuo má pro notorické hledače jednoznačnosti radu: Nečti, jen vnímej. Všude kolem něj zněl Chopin. Všechno bylo jiné a zároveň se člověk cítil jako doma. Konečně jsem se i jeho zeptala na wabi sabi a yugen. Řekl mi:
Tvoje obrazy jsou wabi sabi. Tohle je yugen.
Takový byl začátek cesty.
www.monicadengo.com
Leonard Koren: Wabi-Sabi Further Thoughts. 2015
Nathalie Moisy: Modern Japonism in Western Letternig Arts. The Scribe 2016.
