Vždycky jsem chtěla napsat knížku povídek. Byl to můj velký sen. Kdysi dávno lidé rozdělovali sny na několik druhů. Chodili spát na posvátná místa, aby obdrželi ve snu zprávy od bohů, třeba když šlo o nějaké zásadní rozhodnutí. Je zábavné si představovat, jak někdo u snídaně říká: dnes se mi zdál velmi neobvyklý sen, oneiros. A druhá osoba odpoví: a byl to symbolický sen, idios oneiros, který zvěstuje věci, které se týkají jen tebe, nebo míníš kosmikos, který vypovídá něco důležitého dokonce o celém světě? – Tohle byl kosmikos. Nejvzácnější ze snů. Z těch nejzazších hlubin.
V současnosti jsou si všechny sny rovny. Nijak se nerozlišuje mezi fantaskním blábolením, které odráží tělesné pochody a zvěstovatelskou snovou vizí, jejíž poselství by mohlo člověku změnil život, jako to dělali v 5. století. Sny si zapisuji mnoho let a nejvzácnější jsou ty, které mám označené jako „hluboké“. Jedná se o jakési arcisymbolické metasny a mají zcela jiný charakter než všechny ostatní, jako by byly zcela odjinud. Typická je pro ně celistvost, zřetelná dokončenost.
Vždy jsem si přála napsat knihu povídek, protože tento útvar velmi obdivuji. Některé povídky si pamatuji na celý život. Vypovídají něco důležitého o celém světě. Příběhů je také více druhů, jako snů. Dnes jsou příběhy všude, neustále jich vzniká obrovské množství. Opravňují různé entity k existenci, třeba gumáky nebo firmy. Mají za úkol buď prodat něco nebo prodat samy sebe. Kdysi však příběhy nepocházely z reklamních agentur, pocházely odjinud.
V dávných dobách nejen velké sny, ale i mocné příběhy povstávaly z jiného světa. Prolínaly se v nich říše smrtelníků a bohů a tím, že obsahovaly božské dimenze, nepatřily výhradně člověku, autor byl anonymní, nepříliš důležitý. Samozřejmě, netýká se to jen dávné minulosti. Carriere napsal: „nikdo nedokáže říct, kde se rodí myšlenky, kde se za sebou řadí epizody. Krása příběhu vyvěrá vždy z temnoty.“ Tajemný zdroj vyprávění nazval „ústa stínu“, podle Victora Huga.
„Ústa stínu“ evokují jakýsi hlas, ozývající se z neurčených míst. Není to nic nového v historii lidstva. Podle zajímavé psychologické hypotézy Juliana Jaynese na tom lidé s „vědomím“ nebyli vždy stejně. Hlas, který slyšeli ve svojí hlavě ve snu, nebo při zásadních rozhodnutích, který verbalizoval povel k akci či formuloval rozhodnutí, náležel bohům. Tito dávní lidé prostě ještě nedovedli ve své mysli nahlédnout, že hovoří sami k sobě. To opět připomíná situaci, kdy ve snu nevnímáme, že právě my inscenujeme osudy všech jeho postav, že jsme je stvořili. Odtud je jen krůček k neodvratnému pocitu, že příběhy kdesi existují v tajemné říši jako celistvé organismy a vyjevují se určitým lidem v určitý čas. Někdy se toho pocitu nemůžu zbavit, přes veškerý svůj pěstovaný skepticismus a 13 let strávených s přírodní vědou. Podle Jaynese vědomí, jak je známe, povstalo také díky nástupu nových prostředků k individuální kontrole chování, jakým je například psaní. A právě psaním jakoby byla vyprávění dobývána ze své říše, nestačí na ně jen myslet.
Kniha Cizorodá vášeň je ilustrovaná unikátními kaligrafiemi Monicy Dengo a je výjimečně zpracovaná, klížená pšeničným škrobem. Každý výtisk je ručně kompletován v knihařství Marka Podsedníka.
Australští domorodci mají mystickou pověst, že příběh vždy pronásleduje toho pravého vypravěče, větří jeho stopu a pronásleduje ho, stejně jako dravec, když loví svoji kořist v buši. I ten pocit pronásledované kořisti dobře znám. Jde o typické předvědecké myšlení, zcela iracionální, hodí se spíše do dob nevyvinutého vědomí. Naštěstí nás věda od podobných děsů a paranoí dokázala osvobodit. Jednou jsem o tom přemýšlela, zrovna bylo zatmění slunce.
Domluvila jsem si tehdy schůzku chvíli po maximu zatmění, poblíž velkého parku, odkud bylo možné i uprostřed města pohodlně sledovat velký výsek oblohy. Procházela jsem se s brýlemi na pozorování slunce, které jsem si pořídila na hvězdárně. I jen malinký kousek zakrytého slunce má na světelnost vliv, barvy se změní, zpopelaví.
Právě tehdy jsem přemítala o strachu člověka z přírodních úkazů, kterého nás věda zbavila v míře historicky nevídané. Jev, který celé věky lidi děsil, měl duchovní významy, si užíváme jako zajímavé přírodní představení, s elegantím příběhem o shodě zdánlivých velikostí kosmických těles.
Položila jsem si otázku, co by asi tak dnes mohlo na přírodě vyděsit mě a při pohledu na neúplný sluneční kotouč jsem si pomyslela, že by bylo obzvláště šílené, kdyby to zatmění vypadalo jinak, než očekávám, vzhledem k tomu, jak vlastně vzniká, že skutečně hrůzné by bylo, kdyby zakrytá část slunce měla jiný tvar. Kdyby vše nasvědčovalo tomu, že mezi Zemi a Slunce vstoupilo něco jiného, než Měsíc. To by skutečně otřáslo mým světem, mým domovem. Ideje mají moc a i když se zdá, že žijeme v době chudé na převratné objevy, jakým byly třeba záludnosti nebeské mechaniky, není tomu tak. Na mysli mi vytanul poslední matematický objev Petra Vopěnky, jehož filosofické důsledky jsou dalekosáhlé a dotýkají se každého z nás, protože artikulované ideje jsou skutečně mocné, našeptávají běh dění, jako ten boží hlas zaslechnutý ve snu. Ta celková bída z přejezení, to plýtvání a neukojitelný hlad naší doby mi najednou připadaly jako důsledek fatálního omylu: záměny posvátna, nekonečné kvality, za spočitatelné množství.
Sledovala jsem zatmění a říkala si, že je obrovská škoda, že o tomto soudobém objevu moc lidí neví, kromě esoterického spolku matematiků. S pohledem obráceným k obloze mě napadla povídka.
Chodila jsem tím parkem a mezi srpovitými stíny jsem si dělala poznámky do svého zápisníku. Bylo poměrně chladno a záblo to do prstů; byl teprve březen. Vrátil se zas ten pocit, že mě příběh dostihnul. Trvalo to ještě nějakou dobu, než byl text alespoň zhruba napsaný. Běžně až asi sedmá verze bývá ta pravá. Každopádně bylo načase poslat povídku Petru Vopěnkovi. Říkala jsem si, že ho pobaví. Jelikož mi byl dobře znám jeho postoj k emailům, zavolala jsem mu, abychom se domluvili.
K mému překvapení se v jeho mobilu ozval neznámý hlas. Kolegyně z plzeňské univerzity mi řekla, že profesor Vopěnka bohužel zemřel, právě v ten den, o zatmění slunce. Bylo to poněkud bizarní. Samozřejmě, šlo o pouhou shodu okolností: ta úvaha o vědě a o diskurzu idejí, který spoluvytváří realitu, mírně pošetilá potřeba podělit se o něco zajímavého s ostatními, jasný cíl, co chci vyjádřit a vzdálená událost, týkající se bytosti, která je duchovním otcem tématu. Souhra náhod. Pak při zádušní mši v kostele svatého Petra nastalo v jeden okamžik zvláštní ticho. Takové, jaké bývá o zatmění; při maximu i jen částečných zatmění svět nepřirozeně ztichne.
A možná taky ne. Možná to je jen další představa ateistky, vložená do rutiny obřadu a vytvářející souvislosti tam, kde nejsou. Důvodem k tomu není touha po pochopení – o tom dnes už víme, že je nad lidské síly – ale touha po naději, že nějaký tajemný zdroj skutečně je.
Knihu Cizorodá vášeň tvoří takové povídky, které by mohly nést stejné označení jako ty „hluboké“ sny. Jsou nějakým způsobem vzácné a zcela jiné, než to ostatní. Některé z těch povídek mě dlouho pronásledovaly, než samy sebe uznaly za kompletní. Ráda bych to mnohokrát rozhodla sama a dřív, ovšem nemám na to vliv. Je tu zjevně mnoho, o čem nedokážu mluvit, ale zcela racionálně vzato: co získám tím, že o tom budu mlčet.
