Všelijací mudrci říkají, že člověk má možnost vybrat si, na co zaměří svoji pozornost. Kontrolovat pozornost je zatraceně těžké, s tím se každý v kaligrafii potýká neustále. Texty se obměňují, není možné k nim přistupovat mechanicky. Kaligrafie v cizí řeči dokáže být obzvláště výživná, například takový rodokmen sestávající ze jmen německých a maďarských předků. Když už se tuš neobjeví tam, kde nemá, nebo vlákno z papíru nezastaví pero, stačí na vteřinu polevit a vynecháte písmeno. A všechno může začít znovu. Tudíž se dá říct, že při ručním psaní (mimo jiné) člověk neustále fokusuje svoji pozornost.
Po mnoha letech trénování této dovednosti jsem začala podléhat dojmu, že je možné mít pod kontrolou většinu toho, co se dostane do zorného pole bdělého vědomí. To vyžaduje i jistou přípravu – sem patří třeba ten šátek na krk, který se nacpe těsně kolem obrazovečky v autobuse Student Agency, co se v určité fázi spouští sama a nejde vypnout, a vlastní sluchátka k odstínění parazitních vln pro použití kdykoliv. Moje sladké podřimování v iluzi možnosti korigovat pozornost ukončilo probuzení v Římě. Jela jsem na kaligrafický workshop s Monicou Dengo.
První dny v Římě byly zvláštní. Navzdory blyštivým chladným ránům v prázdných ulicích, které vedly do kaligrafického studia mezi malými vilkami, atmosféře soustředěného ticha v písařské dílně či zážitkům naprosté fascinace, kterou přináší proces psaní skutečného mistra, stále to nevypadalo jako v Římě. Ve vzduchu viselo nutkání jej teprve uvidět. Nedaleko kaligrafického studia byla Ostia. Obecně si nepamatuji názvy, ale utkvělo mi, že tam, na pláži, bydlela Cabiria. Najednou, díky Felliniho filmu, se vybájené místo stalo čímsi důvěrně známým a dokonce se zjevila i ona nespolknutelná příchuť jejího osudu, což zastínilo všechny roky dějepisu a seznamy římských císařů. Divný stesk se ovšem neomezil jen na tento obraz. Místo okouzlení věčným městem přišla nefalšovaná antická melancholie nad neúprosností času a poznáním, že štěstí se stěhuje a vzkvétající říše zákonitě odumřou. Ať jsem se snažila sebevíc nezaplést s davem u fontány, přece jsem se tam ocitla a právě tam jsem si uvědomila, proč mi Řím připadá vykradený a odcizený. Šlo tu o snahu zahlédnout uhasínající řeřavé uhlíky Felliniho magického vnitřního zraku, zamknuté v jeho díle plném Říma, které spoluvytvářely obsah tohoto pojmu v mojí mysli. Nebylo to očekávání, co uvidím, ale součást slova „Řím“. A zároveň, pozornost snáze přitahovaly obrazy, které ve mně už dávno byly přítomny, a to díky něčemu tak neskutečnému, jako je film.
Je až neuvěřitelné, jak moc svět člověka budují virtuální obrazy, které do sebe nechá vstoupit. Tato zkušenost odpovídá Einsteinově úvaze, že opakujícím se komplexům smyslových vjemů má člověk tendenci připisovat existenci, na těch jeho smyslech vlastně nezávislou. Tímto způsobem se buduje to, co nazýváme reálným vnějším svět. Je tudíž přirozené, že jistá část mysli po čase nedokáže rozlišit, že prostředí filmu, televize nebo počítačových her není úplně skutečné. Že to není tak úplně pravda. Tělo jako ve snu zažívá rozhořčení, vzrušení či strach, vidí to přece na vlastní oči, je to zkušenost. I proto jsou lidé ochotní věnovat tolik pozornosti naprosto cizím osobám, se kterými se nikdy doopravdy nesetkali: politikům, televizním moderátorům, nebo zemřelým vojevůdcům či živým hokejistům, Cabiriím a animovaným postavám, vést o nich rozhovory, číst o nich a fabulovat, co se děje v jejich vzdálených hlavách. Vše přicházející skrze smysly člověka ovlivňuje a snad není možné rozlišit do důsledku, co je vlastně pravé.
V určitých situacích ovšem lidé dokážou rozeznat úplně přesně, co pravé je. Kaligrafie vyžaduje, aby člověk vzal slova a šel s nimi dolů, k rozumu a vědomě je zažil. Věřím totiž spolu se starověkými Egypťany, že to pravé chápání sídlí v srdci. Kde je ten druhý rozum (Vernunft), těžko říct.
Tam dole, kdesi v naprosté hlubině, povstává to, co nakonec vypadá jako pohyb ruky. Zpočátku je možné napsat sotva pár slov za hodinu. A tudíž slova, kterými se člověk hodlá dlouze zaobírat, jsou vždy blízká jeho srdci. Usuzuji tak z textů, které si lidé pro kaligrafické ztvárnění vybírají. Když mají zvolit jediné slovo, které budou psát, jsou to vždy jména jejich přítelkyň, milenek, manželek a manželů, dětí, matek a otců, lidí zcela konkrétních, které mají v srdci. Něco podivuhodného na tom ručním psaní přeci jenom je.
