Teplé počasí v listopadu patří k Dušičkám. U nás se tomu říkalo poslední léto všech svatých. Nechodím na hřbitov, když se má. Kdysi jsem tam strávila až příliš mnoho času. Skákala jsem po obrubních hrobů jak na kladině, ale tajně, protože se to nehodí. Děcko nezná konečnost společného času. Víc než smrt je děsí vyvrácené krky kamenných holubů, co se povalují na náhrobcích. Tenkrát jsem si myslela, že čas záleží na budíku. Vždycky večer, právě natažený, tikal poblázněně rychle a ta jeho čerstvost odháněla usínání pozdě do noci. Okno bylo daleko a za ním tma, oslepená jasem pouliční lampy. Nebyl odtud vidět, avšak přesto tam byl: nad obzorem zářil diamantový Sirius.
Vstávání do školy bývalo vždy bolavé. S podobnou pravidelností, s jakou se hvězdy zjevují na svém místě, čekala každé ráno na rohu uličky protějších domů dívka. Nebyla to jen cesta do školy, co jsme trávily spolu, však naše domy na sebe viděly. Dětské roky trvají snad věčnost. Smála se ochotně a nezáludně a hutné těžké vlny jejích nádherných černočerných vlasů se vlnily a leskly až modře, až do fialova. Byla plná síly, jako její houževnaté písmo. Písmena přiléhala k sobě, čitelná a zřetelná. Skládala se v těsné bloky slov, které se skláněly doleva. Do té doby jsem takové písmo neviděla. Psalo se více než dnes – však její rukopis znám, i když jsme každá chodily do jiné třídy.
S jistotou podobnou stálosti vesmírných těles mě každý den v lavici čekala jiná dívka. Vyzařovala zvláštní klid, ve kterém byla střízlivá rozumnost dospělých lidí. Její modré oči vládly dlouhým, až majestátným pohledem lva. Její písmo ale bylo jemné, vlastně nečekaně křehké. Malá „a“ se nahoře zvláštně zužovala, takže vypadala jak drobné kapky dopadající ve vytrvalém rytmu. Jednou jsem napsala jména spolužaček jako ozdobné nápisy. Řekla s vážností v hlase: je to možné, že někdo umí takhle psát? Myslela jsem si, že neumím nic zvláštního, však moje písmo bylo stejně dobré jako to její. Ale ona řekla: Ne, tohle každý neumí. Ohromně mě to potěšilo, protože vždy šetřila slova – věřila jsem jí.
V těch dětských časech, ať už to byly knížky nebo zfilmované příběhy, vždy, když hrdina prožíval svoji nezbytnou porci potíží a zlé mocnosti se nad ním snažily zvítězit, pokaždé v těch chvílích nejednoznačnosti mě přepadal zas a znovu nezvládnutelný neklid, jakási vnitřní rozjitřenost, až bolavá obava, že hrdina svůj boj prohraje. Byl to rozpor, byla to nestravitelnost paradoxu: i když jsem knihu znala téměř nazpaměť, i když jsem pohádku viděla poněkolikáté a konec dobře znala, vždy se v mysli objevil ten stav, jakoby se vše odehrávalo poprvé, jakoby věci mohly dopadnout i jinak, než bylo dáno, než bylo napsáno a vytištěno. Věřit v jeden konec se člověk musí postupně naučit a ne každému se to podaří.
Tak i nyní, v dospělé bdělosti, se znovu zjevuje ta nevěřícnost v neměnnost prošlých událostí. Když se v řetízcích myšlenek občas zjeví obrazy těch áčkových kapiček, nebo hranatých masívů slov, které patřily k těm blízkým dívkám z mých dětských časů, na jeden prvotní okamžik jako bych zapomněla, že ani s jednou z nich se už na tomto světě nesetkám. To jedno kvantum vědomí nikdy nepřestane zkoušet aspoň na moment ignorovat hmotný svět, ve kterém, čím dál v čase, přibývá jednosměrných setkání.
Lidské bytosti jsou jak pomalý déšť, lahodný a osamělý, co přichází v posledních teplých ránech před mrazy. Snášejí se skrze tento časoprostor a jiné světy jsou jim právě v onu dobu skryty. Ta doba trvá celý život. Vypočítali to čeští matematici, Borůvka a Herčík. Třeba je i taková tvář reality, ve které i napsané příběhy začínají pokaždé od začátku, se všemi možnostmi ve hře, jen se zdáním spojitosti. Jenom ten Sirius přichází s železnou neměnností, se stejně diamantovým třpytem, na své místo nad obzorem. Nepochybuji o něm.
Vrozena každému člověku dušička. 2015
Borůvka O. – Herčík F. (1944): Čtyřrozměrný model života. – Věda a život, 10, 481 – 484.
