Už několikáté jaro učím kaligrafii a už několikáté jaro čtu knížku Petra Vopěnky. Píše se v ní o Sensoriu Dei.
Kdysi dávno napsali muži, že o uskutečnitelnosti geometrických objektů rozhoduje pomyslný geometrický prostor a to tak, že objektu buď poskytne, nebo neposkytne místo. Isaac Newton v době, kdy byl do tohoto geometrického prostoru vložen celý reálný svět, takový prostor vymezil pojmem Sensorium Dei. Absolutní povaha Sensoria Dei odpovídala povaze tohoto orgánu božího vnímání. I když se ohledně pojmu „prostor“ leccos změnilo, genialitě této myšlenky se stále jen tak něco nevyrovná.
O nějaká ta století později napsala žena, že o uskutečnitelnosti seberealizace rozhoduje to, zda sám sobě člověk poskytne nebo neposkytne místo. Virginia Woolfová poukazuje na nezbytnost vyčlenit tvorbě náležitý prostor, jehož symbolickým předobrazem je vlastní pokoj. Její jazyk i po těch letech zůstává impozantní, mladistvý a obdivuhodně aktuální, protože z mého pozorování vyplývá, že dodnes jen málo žen takový vlastní pokoj opravdu má.
Uvažovat o celém pokoji je možná zbytečný přepych. Přišel mi jednou email: „jen co budu mít svůj stůl, to bude jiné psaní…“. Každý nemá tolik štěstí jako Virginia, která měla bez práce těch pět set liber ročně; však o tom taky píše. Ale vypadá to, že všechno peníze nezmůžou. Bez vlastního prostoru zůstávají jak ženy, které peníze získávají tak, že si chystají pozinkované kýbly se šrotem večer v kuchyni, protože ráno v pět pěkně mrzne a jejich prsty, dychtící po psaní, zraňuje dotyk ledového kovu; stejně tak jsou bez vlastního prostoru ženy, kterým trochu zprůsvitněly ruce, jak se dotýkají peněžních záležitostí jen velmi vzdáleným způsobem a jejich dlaním se vyhýbá chlad tohoto druhu; ovšem ani ty ve svých palácích o mnoha komnatách nemají jedinou útulnou komůrku, kde by oficiálně spočinuly samy. Ženy difúzně prorůstají místy, která patří všem. Rozplývají se do všech salónů, sklepení a chlévů a uskutečňují sebe sama skrze prostory těch druhých. Až se ostatní najedí, usnou nebo někam odejdou, společné stoly a místnosti svoje prostory na krátký okamžik otevřou, jak jeskyně, vydávající jednou za čas svoje poklady.
Člověk musí mít štěstí. Mám v pokoji stoly dva. Jeden na kaligrafické psaní. Kaligrafie vyžaduje nekompromisně svůj hmotný prostor, je hodně tělesná. Nepomůže si kaligrafické tahy jen představovat a myslet na ně. Mezi úmyslem ručně psát a prvním tahem by žádný další úkon neměl překážet, jinak se množí trápení.
Druhý stůl mám na literární psaní a tvoří můj nejvlastnější pokoj. Nikdy se v něm nenudím a cítím se tam úplně nejlíp. Někdy ten pokoj tvoří jen zápisník a tužka. Nedovedu to vysvětlit, ale bez reálné rozlohy mojí pracovny se mi nikdy nedařilo mít ten prostor všude s sebou, jako je tomu nyní. Z určitých úhlů se zdá téměř nemožné rozlišit mezi mentálním prostorem a skutečným pokojem nebo kaligrafií a psaním. Stejně tak zůstávají některé věci neuskutečnitelné, i když už dávno v Sensoriu Dei svoje místo zabírají. Zároveň mě tíží za krkem právě proto, že stále fyzicky neexistují. Zas toho vím méně o světě.
Literatura
Petr Vopěnka (2011): Velká iluze matematiky XX. století a nové základy. Nakladatelství Koniáš, Plzeň.
Virginia Woolfová (2000): Tři guineje/Vlastní pokoj. One Woman Press.
