Údajně se vrací obrazová doba, kdy byli lidé negramotní a jen si prohlíželi obrázky. Tak si připadám, když se dívám na japonské kaligrafie. Naše písmo jsem se naučila číst tak brzo, že nevím, jaké to bylo před tím. Každé písmeno tehdy mělo svoji povahu, některé přátelskou a jiné mě naopak popuzovalo svojí přihlouplostí; každopádně písmena byla živá, jak obrazově působila svojí podstatou. Děti obvykle, samozřejmě zcela mylně, považují neživé věci za živé. To je pochopitelné, když do šesti let zůstává dětská mysl v módu snění. Jak napsal Herakleitos, probuzení mají jeden společný svět, ale spící jsou obráceni každý do svého vlastního světa. Zaměřit se na to, co je všem společné, považoval za jediný způsob, jak se ubránit chorobnému šílenství, jak nebýt idiotem. Původní význam slova „idios“ byl „sobě vlastní“, „soukromý“.
Obrazy mi připadaly tajemné; myslela jsem, že je na nich cosi z božích vrstev a to zejména ve věcech docela obyčejných, třeba v Tizianových stromech nebo v Ladově sněžení. Zvláštním způsobem protahovaly okamžik k nekonečnu. Zato podobizny Ježíše mě děsily. Z kostela si pamatuji hlavně křišťálový lustr, nejbožštější záležitost ze všech. Dospělé pojetí boha je dítěti cizí.
Za těchto mých soukromých dob nebylo všude tolik nápisů jako dnes a tak mezi moje první čtenářské úspěchy patřil nápis INRI. Je až přízračné, jak typicky ta vzpomínka charakterizuje naši kulturu. Vynález knihtisku a alfabetizace sloužily především k propagandě myšlenkového vzorce, který měl příjemce obdržet. Odtud pochází tak silný požadavek čitelnosti a jednoznačné informativnosti písma v naší kultuře. Gramotní lidé jsou svým způsobem snáze ovladatelní lidé. Jejich myšlení dostává tvar textů, kterými jsou syceni. Mysli se unifikují. Nakonec zůstávají zakleté v pravoúhlé kleci odstavců a vodorovných linek, s daným začátkem a koncem.
Možná není náhoda, že krátce po vynálezu knihtisku byl vývoj latinky ukončen. Latinka je živoucí fosilií, dodnes se píše italikou, která se nezměnila od dob renesance. Přes různorodost typografických forem a virtuozitu kaligrafů, tvarová variabilita nemá pro latinské písmo význam organický. Jakmile krasopisné formy latinky dosáhly pravidelné dokonalosti a následně ono bezchybné a čitelné písmo levně zvládly stroje, tento způsob psaní se vyčerpal. Chladné eleganci a neosobní čistotě vnějšího tvaru chybí komplexnost dalších rozměrů. Tváří v tvář například japonské kaligrafii, která cizeluje citlivost k vizuální expresi písma stovky let, se západní kaligrafie ocitá vlastně teprve u svého zrodu. Obrací naše písmo k jádru věci, skrze naivitu čar, nedokonalosti a chtěnou neumělost. Mezi zkušenými liniemi se objevují nepředvídatelné, zdánlivě nejisté tahy. Nejedná se o návrat k fyzické neschopnosti ruky provést tah s mistrovskou dynamikou, ale k nalezení krystalického stavu duše, charakteristického pro neposkvrněnou, neunifikovanou mysl. V dnešním světě, superpropojeném písmem a čtením, je těžké propracovat se k onomu vlastnímu, k pozitivnímu idiotství.
Z historického hlediska nyní nebývale velká část populace písmo zná. V této době plné příručních přístrojů, které jsou neustále čteny, písmo prosakuje do malby stále častěji. Rezignace na pomíjivé, momentální krásno není žádná historická novinka. Vzhledem k vrcholným formám uměleckého písma, jakou představuje japonská kaligrafie, jde spíše o rezignaci na řemeslo. Schopnost rozlišit uhrančivou jednoduchost mistrovství od působivé, leč němé osobitosti rukopisu, který je ze svojí podstaty originální vždy, je potřeba pěstovat jako vášeň pro ústřice. Přes nepopiratelnou pravdivost dětských obrázků, neplní se jimi sbírky umění v žádných dobách. Dívám se na písmo, kdysi svaté a slyším znepokojivou otázku: jak mohli tihle lidé dovolit, aby idea jejich boha měla tak nízkou podobu? A otisky špinavých den hrnků, které vystřídaly přemítavá zátiší, tiše řekly: protože jim to vůbec nízké nepřipadá. Vytvořili své bohy k obrazu mocných a vlivných mezi nimi, vše, co si dovedou představit, je určeno. Svůj celičký svět ztvárňují v těch obrazech – zcela profánní, zcela při zemi. Bůh je produktem lidské představivosti, napsal Xenofanés, který rozpoznal ve fosiliích vymřelé druhy, už v 6. století před Kristem.
Všechny pokusy, všechny varianty jsou v přírodě potřeba, následná forma vyžaduje všechny předchozí. Avšak znak, který příroda použila a vymizel, se nikdy neopakuje stejným organickým způsobem. Všechny obrazy a všechny doby jsou stejně dobré, i když ty staré a minulé někdy působí jaksi svátečněji. Přes nekonečný obdiv k nim, není možné dnes malovat jako kdysi. Stejně tak není možné psát elegantní italikou, jako v 16. století, ale ani tak, jak už to udělal na svých obrazech Cy Twombly. Také nestačí sázet na atraktivitu a znepokojení, které přináší nečitelný text. Chtělo by to něco jiného.
Něco se proměňuje, ale něco zůstává stálé, opakuje se a činí přítomnost nekonečnou. I kdybych ovládala japonštinu a všechny znaky, nedokážu verbalizovat, co všechno lze z japonské kaligrafie vyčíst, komplexnost obrazu, který je světěm, přesahuje řeč. Před latinkou stojí výzva, dosáhnout nové umělecké formy ve smyslu organickém, což se může jevit až jako nemožné, protože druhy na planetě od pomyslného počátku výhradně ubývají, nic, co by mělo nový skladební význam, ve skutečnosti nevzniká. Jaké skvělé časy jsou před západní kaligrafií. Základní vlastností paradigmat je, že jsou zákonitě nahrazována něčím novým, dříve nepředstavitelným, neartikulovaným. Takové vlastnosti má svět v soukromě snové dětské mysli. Tento stav se zdá být nedosažitelný, ztracený v minulosti. Životy jsou jako řádky, mají začátek a konec. Naštěstí, “pouze v jednom zvláštním případě nám známého světa probíhá běh času v jednom směru, kterému říkáme směr od minulosti do budoucnosti.“ Vždyť čas byl na počátku zaveden, coby produkt lidské představivosti, jako dokonale symetrická proměnná.
Milena Bartlová: Skutečná přítomnost
Erwin Schrödinger: Duch a hmota
Erwin Schrödinger: Nature and the Greeks
