Reklama
 
Blog | Nikola Klanicová

Život a čáry

Tajemství, Masaryk, Steve Jobs a kaligrafie.

Po peru sáhnem někdy, tu a tam, na bílý list nějaký znak napíšem, znamená, to či ono, všem je znám, má pravidla ta hra, jsou známá všem.

Fascinuje mě jedna egyptská socha z pozdní doby, asi 2 370 let stará. Je to socha muže, sedícího na zemi. Ruce má složené na kolenou. Každičké místo na soše, na jejích vlasech, těle i na masivním podstavci je pokryté písmem, které zaznamenává říkadla proti nemocem. Přes sochu se přelévala voda; jak se dotýkala písma, přecházely z něj do vody mocné síly bránící dobro proti zlu. Voda se zachycovala v prohlubni, vytesané u nohou sochy a každému, kdo se jí napil, poskytovala ochranu proti nemocem a nebezpečí.

Není potřeba znát hieroglyfy, nezáleží tedy na čitelnosti. Ani dnes nikdo neví, jak jejich řeč zněla, přesto tohle mistrovské dílo přináší opakovaně pocit neskonalé harmonie a souladu zjeveného a nezjeveného. Výstižná estetika tohoto díla vyjevuje vnitřní přesvědčení v řád světa, ve kterém písmo působilo nejen přenášením informací, ale jeho moc působila doslova fyzicky. Hieroglyfy, které zaznamenávaly například „moc světla“, schopnou proměňovat, či tvořivou sílu „heka“, nadřazenou dobru i zlu, tyto nehmatatelné principy fyzicky nesly. Nemáme žádný ekvivalent v našem jazyce, který by odrážel podobný spirituální rozměr. Máme jen kouzla. Čáry.

Tak prý čarodějové přišli ke svému jménu. Čaroděj byl ten, kdo znal čáry. Co teprve kaligraf. Ten je přímo mistrem čar. Neznámá písma jakoby přinášela zprávu z neprozkoumatelného dna člověčích riftů, z hlubin věků, ze zapomenutých ultrastarých dob. I dnes lidé věří v čarovnou moc run. Milují tajemství.

Leč přijít Měsíčňan či divoch nějaký a náš list plný run a škrábanic by pátravě si, zvědav, rozestřel před zraky, svět zcela cizí by mu z něho civěl vstříc, jak obrazárna zakletá by se mu zdál.

Víra, že nějaké znaky mají zvláštní moc, mívá nesolidní, až šarlatánskou příchuť. Zato náboženská víra je cosi mnohem vznešenějšího, i když v jejím jádru tkví tytéž kvality: uvěření v zásvětno a duši. Když se ptám věřících křesťanů, jak si představují duši, tak trochu začnou mlžit. Slova se rozostřují nebo chybějí zcela a přichází odkaz na pana faráře či definice, k jaké větvi oficiálního náboženství daná osoba patří. A nastupuje ona nepopiratelná podobnost s vědou. V roce 1904 napsal Masaryk: „Náboženství oficiální je nám materialistické, celé jako nazírání není dost duchovní, ani učením, ani praxí.“ Od 17. století doslova hmatatelně, s kořeny ve středověké racionalitě, se náboženské koncepce Evropy začaly ocitat v téměř magické souvztažnosti se závěry vědy. Západní člověk totiž netouží jen po tajemství, ale také po jednoznačnosti a bezespornosti. Existují přece oblasti lidské činnosti, kde se dá hovořit o důkazu, mimo všechny pochybnosti. A po tisíce let dlouhé cestě logiky západního myšlení, na konci 19. století, přímo v království exaktnosti – v matematice, muži neváhali sáhnout po Bohu a vypomoci si teologickým důkazem, když se ocitli tam, kam už člověk rukama obtížně dosáhne – v oblasti nekonečna. Přitom přesvědčení o existenci duchovního rozměru je zcela iracionální, nevědecké.

Žasl by, smál se, rozplakal i chvěl, když za mřížovím písma pak by zřel, jak malý v svém slepém pudu je ten svět, v mizivé, nehybné znaky polapen, že rozdíl mezi nimi nelze uvidět.

Takže tu jsou společensky respektovaná exaktní věda a společensky respektovaná křesťanská víra, ocitající se ve vzácné shodě. Pak je tu na rovinu ne příliš vážená esoterika. Duchovidectví a světy astrálních bytostí člověku poskytují minimálně ten prostor pro tajemství.

Ale opět je tu problém s výrazy: ta esoterická oblast téměř nemá vlastní jazyk, možná proto, že kdysi dávno pobývala s vědou v jednom prostoru. Tak se západní šamani vyjadřují v procentech, často něco proměřují přístroji, používají pojmy „energie“ a „kosmické záření“ či „přeprogramování“ a nakonec začnou vykládat o fyzice a vzácné shodě astrálního učení s kvantovou mechanikou! Někdy i o vibracích a teorii superstrun. Alternativní směry se neobejdou bez vědy, kterou svým způsobem opovrhují. Takže nic nového pod sluncem, zase se sahá po závěrech vědy, aby byl utvrzen status víry. Co mně osobně chybí v té přehršli placených kurzů na současném trhu, je alespoň jeden z kvantové mechaniky. Není nad takový iniciační zážitek, jakým je pokus vypočítat si Schrödingerovu rovnici pro ten nejjednodušší atom – atom vodíku – jeden proton, jeden elektron. Není nad to, získat mlhavou představu, o co v té kvantové mechanice vlastně jde.

Jako bychom už nemohli žít bez důkazu, a přitom sami exaktní vědci předvedli, že každý důkaz vychází z víry v axiomy dosazené lidskou myslí. Jak řekl Masaryk a zapsal Čapek: „Kdysi, v mládí, mě rozčilovalo, že nemám důkazů naprosto porážejících. Dnes si říkám, což musíme, cožpak můžeme vědět všechno a mít to notariátně černé na bílém? Jaký by to byl svět, kdyby byl pro nás bez tajemství!“

Černá na bílé. Black and white, inks – královská disciplína kaligrafie. Přišla z východu. Jediným výrazovým prostředkem je čára, ve které se odehrává proces psaní, se svým rytmem, bezprostřední náladou, emocí a mnohorozměrností. Pěstuje se tisíce let v kulturách, jejichž nedílnou součástí je privátní duchovní rozměr, vnitřní spiritualita člověka. Tuto spiritualitu obsahuje i jejich kaligrafie. Duchovní svět není oddělený od toho materiálního, je tu ten soulad zjeveného a nezjeveného, bez rozporu s racionalitou. Ve schopnosti žít okamžik spolu se světem, až s dětinskou prostotou, člověk vnímá, je v kontaktu s tím, co ho přesahuje. Tichá jednoduchost a privátní styl prohlížení japonských kaligrafií jakoby osvětlovaly povahu toho prostoru: je osobní, vysoce individualizovaný, jako umělecké písmo.

Názorem některých západních kaligrafů je, že spirituální rozměr písma v naší kultuře zcela chybí. Že je to něco, co můžeme jenom tušit, nebo si to představovat, ale jelikož nic takového z naší kultury neznáme, nemůžeme spirituální rozměr uvidět ani v písmu jiných kultur. Upřímně, člověk se nemůže cítit jinak než jaksi pošetile a bláhově před skutečnou východní kaligrafií. Tváří v tvář takovým čárám, je tak snadné propadnou tomuto druhu agnosticismu. Navíc pro všechny, kteří umějí latinku číst, je “A“ prostě “A“ bez postranních úmyslů.

Ale jak říkal Bondy: z agnosticismu ještě nikdo nic neuvařil. Neplatí vzdát to. Vždyť i ona hluboce racionální západní civilizace se nechává zas a znovu písmem očarovat. Funguje tu víra v ten pravý symbol, v to správné logo na kabelce či kapotě auta. Však jakým objektem až posvátné touhy může být ten správný monogram! To pravé jméno na vnitřní straně kalhot může člověka úplně proměnit. A západní kaligrafie se skutečně v oblasti komerčních značek uplatňuje. Známá byla láska ke kaligrafii Steva Jobse, nejen při vytváření logotypů jeho produktů. Seznámil se se subtilním kouzlem uměleckého písma během svých studií na Reed College v Portlandu. Věřil, že kaligrafie má magickou moc exprese, kterou věda nikdy nedokáže zachytit. Bez kaligrafie mu značky připadaly příliš disciplinované a umělé. Dokáže západní člověk vnímat ještě jiný, nehmatatelný rozměr latinky, než ten spojený s konzumem?

Posléz by divoch vzkřikl hrůzou, úlekem, roznítil oheň a popsaný ten list, se zaříkáním, až k zemi úklonem, by ohni zasvětil, ať shoří plamenem.

Zájem o spirituální rozměr písma přece značí, že nějaký protikus v bytosti už existuje. Možná proto lidi přitahuje japonská kaligrafie a i když neznají jazyk, chápou a cítí tu hloubku v jediné linii, v jediném úderu. Nejen na úrovni teoretických částic, ale i v každodenním životě, existují jevy a zkušenosti, na které běžná kauzalita nestačí. A protože není žádných prázdných míst, musí se mezera zaplnit buď bohy nebo duchy, metafyzickou kaší, prostě zásvětnem. Říkám si, třeba je to nějaká fyziologická změna v čelních lalocích, nastává kolem čtyřiceti let, kdy tolik lidí hledá smysl života. Ale i kdyby byla ta prázdnota uvnitř těl doložitelná, řekněme magnetickou rezonancí, nepomohlo by to tu prázdnotu zaplnit. Třeba ji lze zkoumat pomocí písma. Hledat v ní nevyslovitelná slova, zkoumat krajinu spirituality. Věřím, že existuje. Písmo nezobrazuje nic, co by nebylo v člověku.

Pak usínaje, by snad mohl si být jist, že tretky té, té z kouzel nicotosti, jež svět tak zpitvořelý v sobě chová, tím vrhem nazpět v nic a v nebytí se zprostí. A vzdychne, usměje se, zdráv bude znova.

 vrozena

Literatura

Miloš Dokulil: Masaryk a náboženství (2012).

Úryvky z básně Písmena. Hermann Hesse: Hra se skleněnými perlami.

 

 

 

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama