Reklama
 
Blog | Nikola Klanicová

Touha po objektivním snu

Vyobrazení našeho písma jako příměr k pocitu odcizení člověka přírodě a jednoho ze schémat myšlení západní kultury.

 

Způsob uvažování, budující představu „vnějšího reálného světa“, převzatý od starých Řeků, formuloval Schrödinger jako princip objektivace. Princip objektivace vytváří tzv. objektivní realitu, čili důmyslnou stavbu logicky propojených pojmů, které vycházejí čistě z lidských smyslů, ze zkušenosti, ovšem s použitím geniálního triku, který spočívá v následném vyloučení vědomí toho, kdo svět zakouší, tedy cítícího člověka, z této reality.

Vystřižením vnímajícího já z vyrobeného vnějšího světa bylo dosaženo jeho vědecké pochopitelnosti, což by se dalo přirovnat ke stvoření kompaktního příběhu, ve kterém všechny veličiny, jako osoby románu, jsou důsledně propojeny a mezi sebou různými vztahy závislé, vyplývají v sebe či se ovlivňují. Žádná veličina nesmí jen tak vstupovat do děje či z něj mizet bez logické návaznosti. Nějaké nedokonalosti zůstávají, však na teorii všeho a dalších drobnostech se pracuje.

Jak píše Schrödinger,  ze „sum“ se stalo „est“. Slaná chuť moře na jazyku ke svojí existenci člověka nepotřebuje. Salinita vody má svoji definici, nezávislou na chuťových buňkách. Slanost s vůní mořských řas metamorfuje na cosi objektivního a také mnohem váženějšího, než čím by byla na člověčích rtech. Tak přešlo ve zvyk mluvit o všem a kdykoliv, kdy je potřeba zapůsobit a navodit jistou solidnost, odosobněným jazykem. Zní úplně divně, když se touto bezchutnou a bezbarvou řečí, ve které chybí nejen pocity, ale také etika, jakákoliv estetika a pochopitelně i spiritualita, mluví o umění, doslovném království smyslů, emocí a komplexnosti. Vyjmutím individuálního vědomí z obrazu, který toto vědomí prostřednictvím zkušenosti vytvořilo, ovšem také člověka staví zákonitě mimo tento svět, vně tohoto příběhu.

V takovém světě se člověk musí cítit nesmírně odcizený. Existenciálně vytržený společenstvu života na planetě, kterého se nijak neúčastní svým srdcem. V takové realitě člověk nutně chápe veškeré svoje konání  jako nevlastní světu samotnému, jako přebujelý omyl, jakousi nečistotu, která poskvrňuje dokonalé prolnutí živé a neživé přírody. Tuto odpojenost si kompenzuje tím, že neustále vyhledává připojení. Vzhledem k původu a stáří principu objektivace je patrné, že křesťanská vize mrzkého člověka, který není boha hoden a nemůže k němu, úzce souvisí s tímto myšlenkovým schématem, které ústí do deprese a bezvýchodnosti postmoderní kultury s celou její posedlostí ekologismem. Tím by se vysvětlilo, proč tolik lidí cítí odpojení od přírody, které fyzikálně postrádá smysl, i jak si mnozí environmentalisté vystačí s vachrlatou znalostí toho mála z přírodních procesů, které se lidstvu podařilo poodhalit.

Člověk se svým snem, touhou, a vášní pro ochutnávání světa se stává díky principu objektivace cizorodým tělesem. Každá stopa po něm má pachuť umělosti, není přirozenou součástí života na planetě. Stejně tak písmo, jako jedinečný vzor, kterým se člověk v časoprostoru projevuje, je rafinovaným způsobem externalizováno, aby se také ocitlo „vně“. Písmo, které se například ve staroegyptské kultuře vyskytovalo přímo na těle soch, tvořilo neoddělenou součást obrazů, bývá v západní kultuře vždy vyobrazeno na nějakém nosiči: na stuhách, podstavcích a štítech, namalovaných dopisech, knihách a listinách. Patří až na artefakt. Na pozoruhodnou nezbytnost vnějšího objektu, na kterém teprve může písmo existovat, upozorňuje kaligraf Brody Neuenschwander.

Jen zřídkakdy tvoří latinka sama obraz, čímž je charakteristická dálněvýchodní kaligrafie. Jejich pojetí perspektivy i způsob prohlížení vtahují pozorovatele dovnitř. Na japonských kaligrafiích mě fascinuje, jak často oslavují přírodní děje. V jejich kultuře nemají princip objektivace tak dlouho. Mohou si dovolit chlapce, co odklízí spadené květy, sakurové větvičky, lyriku šesti krevet a palčivou příchuť ohnivého moře. Cítím z toho obdivu k neokázalé komprimaci poezie a obrazu v japonské kaligrafii potřebu zcela nového pojetí prožívání a myšlení, novou fúzi ve vnímání sebe sama a světa. Rukopis je světem a nepotřebuje zprostředkovatele.

Bývám často v rozpacích, když se lidé ostýchají ukázat mi svoje písmo. Jakoby mohli ručně psát jen ti, co to „umí“. Vedlejším účinkem principu objektivace vzniká představa, že kdesi venku přebývá vnější autorita jako porota v kosmické Superstar, která kontroluje osobní, nejasný svět plný smíšených pocitů jak úlohu ze psaní. Vnímám písmo jako důkaz průniku dimenzí mezi neenergetickým vědomím a hmotou, nikoliv jako prostředek k hodnocení lidí.  Vidím v písmu fascinující dílo přírody. Úplně současně s touto hlubokou sounáležitostí cítím hlubokou odcizenost a dívám se pozdě v noci ke ztracenému domovu kdesi ve hvězdách, jakoby mě tady jen vysadili, abych pozorovala tuto planetu. Stejný paradox jako v tom mém snu, jsem ve všech rozměrech současně. Mívám sto chutí si to někde ověřit, ale zůstává jen, co můžu zapsat, co můžu říct.

E. Schrödinger: Nature and the Greeks

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama