Reklama
 
Blog | Nikola Klanicová

Písmo podsvětelných rychlostí

Ruční písmo na hranici fyzikální reality.

Kdysi jsem chodila na jedno pole, svažovalo se mírně k jihu a když jsem se rozběhla po strništi dolů a zrovna fučel severák, už už to vypadalo, že každou chvilku poletím. Teď, i když se snažím v běhu zrychlovat, stále se valím tak blízko země. Jak člověk stárne, svět těžkne i za podsvětelných rychlostí. Zároveň, čas se zrychluje. Prý je to tím, že v sedmi letech je jeden rok pro člověka jedna sedmina jeho života, a ve čtyřiceti je to už jen čtyřicetina. Mívám pocit, že jenom ruční psaní odolává proměnám časovosti: trvá vždycky dlouho. Občas někdo zavolá a řekne: „jen tak to napište, prostě ručně“, ale žádné „jen tak“ neexistuje.  Na kaligrafiích pro Památník mistra Jana Husa v Husinci se začalo pracovat v únoru, aby se do konce května mohly objevit v nové expozici. Ruční psaní nejde nijak urychlit. Vyžaduje časovou rezervu nejenom na běžné proměnné, ale i na Spinozův efekt.

Spinoza napsal: „ani tělo nemůže přimět mysl k myšlení, ani mysl nemůže přimět tělo k pohybu, k setrvání v klidu nebo čemukoli jinému (je-li ještě něco jiného)“. I když se zpočátku může ten výrok zdát absurdní, každý, kdo si kaligrafii někdy vyzkoušel, to určitě zažil. Psaní prostě někdy nejde ani od ruky, ani od hlavy a není absolutně možné to jakkoliv ovlivnit. Nejedná se o vrtoch ani pseudouměleckou manýru, prostě všechno se kazí nebo písmo jen vypadá příšerně, bez šťávy. Člověk začíná stále znovu, aby ho až vysoká cena za papír přesvědčila, že má mít respekt ke věcem větším, než je sám, že musí pero pustit a počkat si na další den. Běžně se dá tento efekt zažít také v situaci, když je cílem zkopírovat mistrovský tah. Čára vypadá tak jednoduše, zdá se zcela jasné, co je potřeba udělat, ale výsledek dopadne úplně jinak. Mysl nijak nemůže ruku přinutit, aby ten pohyb provedla.

Tudíž, Spinozův efekt lze zažít na golfu, na tenise, při tanci, prostě všude tam, kde se mysl snaží přimět tělo k požadované sekvenci pohybů. Jakoby byl na tomto světě nějaký klíč, který chrání to, co je skutečné: pouhé sledování kaligrafického mistra nemá na písmo učedníka pozorovatelný vliv, pokud se on sám nepokouší jeho tahy fyzicky napodobit. Těžko se ubránit dualismu, když se mysl zdá být tak odlišnou entitou od těla, ve smyslu kategorie. V písmu se odráží jakési rozhraní mezi nehmotným a neenergetickým vědomím a hmotnou a energetickou realitou. Vypadá to, že písmo nic moc neváží, ale rukopis má váhu, stačí si vzpomenout na Fausta. Písmo se podobá partituře, která se rozeznívá v časoprostorové posloupnosti.

V tomto stylu je kaligrafie vnímána v japonské tradici: ze všech typů umění je nejblíže hudbě.  Interpretuje daná slova a hlavně se jako proces plyne, ve zvláštně kvantované, celistvé sekvenci dění, s nevratností a vesmírnou neustálostí. Jakmile se dotkne tuš papíru, písmo probíhá bez přerušení, jako jediný souvislý myšlenkový pohyb v unikátním rytmu, opravovat a vracet se nepřipadá do úvahy. Určité typy kaligrafií umocňují průběh dynamiky písma způsobem prohlížení.  Speciální formát horizontálních svitků, které obsahují několikametrové texty, se drží v levé ruce a odvíjí tahem pravé ruky. Zážitek a sdílení časoprostoru s kaligraficky ztvárněným textem se doslova odehrává v čase, protože z celého svitku se postupně odkrývá jen malý úsek. Opět, tento druh umění nezaměřuje pozornost na izolovaný objekt či hmotný bod, ale na proces.

Kaligrafie je tedy především o pohybu. Stejně jako hmotnost. Jednou se mi zdálo, že mě nějaká žena učila létat, úplně stejným způsobem, jako učím lidi psát: jeden pohyb za druhým. Moc jsem tomu nevěřila, ale pak jsem skutečně vzlétla vzhůru podél kamenné zdi starého domu. Lekla jsem se nadpřirozenosti toho snu a probudila se. Teď to nedokážu pochopit. Taková příležitost.

 

Literatura: Helena Honcoopová/Černá na bílé.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama