Vlastně by se dalo říci, že písmo má smůlu – neudrželo se v našich rukou dost dlouho, aby se nám většinově zapsalo do emocí. Hudba na to měla desítky, možná i stovky tisíc let, a i když počítačové přehrávání skladeb je čím dál lepší, nevypadá to, že by se mělo uplatnit místo koncertu živých filharmoniků (jist bych si tím ale do budoucna nebyl, živí herci už jsou trikově nahrazováni a samplování úderů různých virtuózů může vést k takovému účinku, že bychom možná při dvojitě slepém pokusu zvolili jako emočně průraznějšího spíš samplovaného Suka než živého hudebníka na začátku kariéry …). Ruční písmo tu žije jen pár tisíciletí, emoce z něj čerpali ponejvíc mniši v klášterech při opisování – a už odchází ze scény, když stisk husího brku byl nahrazen tiskem. Jít alespoň trochu proti tomu je dobré stejně, jako je potřeba, aby si semtam někdo zkusil odštěpit si z pazourkového jádra nožík – bez takové činnosti nelze lidi ze starších dob pochopit, procítit, takže jejich svět ztratíme – a to by byla škoda.

Mimochodem, znáte Gladwellův Mžik? To je celé o intuici, o věcech srovnatelných s „osobním naladěním pro napsání textu ala prima“…

Moc pěkný text, bylo by hezké ho mít napsán takto počítačově a zároveň jako obrázek, ručně – ale řekl bych, že v tomto ohledu je počítačový způsob vyjadřování efektivnější, může se mazat, měnit – a na výsledku se to nepozná. I když to je zároveň i špatně – není vidět proces, děj vypadá hladký, jakkoliv reálně byl třeba samý škrt, uzel, skok, vodopád a změna směru; jenže kdo by snesl číst cizí zádrhely, když máme obvykle dost svých vlastních.

V okolí hledáme věci, které pomáhají memovírům s jejich těžkou sjednocovací prací, se zachycováním vyletujících motýlů a much odboček a přeskoků, nechceme tudíž vidět chaos, abychom mu sami nepropadli. Proto tedy přepisujeme, cizelujeme, opravujeme, vytváříme (a přehráváme – patří to sem?) skladbu bez slepých uliček a kaligrafický text bez rozpitých a rozbitých tahů – skrýváme se stejně jako se vytváříme.

To je důležité, dokud jsme nejistí. Ale důvěřujeme-li si, pak pro pravdu, pro opravdové přiblížení se k realitě je nutné zároveň vidět, jak se skladba, obraz, text nebo kaligrafie – i sám člověk nebo jakýkoliv jiný živý tvor v evoluci – vzniká, rodí, roste.

Že chaos je stejně životodárný jako řád.

Proto existujeme, že chaos našeho vesmíru generuje skladebně se vrstvící řád – jakkoliv je toto „dílo bez autora“ (zatím?) jen pramalým zlomkem jeho celkového bytí.