Reklama
 
Blog | Nikola Klanicová

Nevěstka na svátky

Měsíc byl vysoko a bez hvězd, v mléčném povlaku. Ocitla jsem se na velmi podivném místě. Byl tu ten chladný stín, co bývá na odvrácené straně a vůbec vše studené, budova zcela bez útulnosti. Ve dne skla oken plná severního světla, všudypřítomná umyvadla s bílými kachličkami a ovšem, ty opuštěné, nebohé květiny. Zestárly ve stokrát strávené hrstce hlíny, tolik vzdáleny od svého skutečného života. Živoření, živoření v tomto koutku vesmíru.

Každé ráno začínalo stejně: 13. listem Apokalypsy. Pak jsem pročítala knihy. Jednak ty, které mě provázely celé roky; ostatní ke mně připlouvaly z všelijakých směrů: některé na doporučení přátel, jiné probleskly ve větách rozhovorů, ta poslední se připomněla ilustrací, letmo zahlédnutou na drapérii paměti. Otevírala jsem je na náhodných stránkách jak orákulum, ve stylu mého čtení. Zároveň, otevírala jsem se jim. Některé mluvily hodně, ale říkaly málo. Grof. Dalším jsem důvěřovala tak dlouho, dokud se neobjevilo to místo, o kterém tak výstižně píše Dostojevskij: „u těch nejnadanějších z nich…někdy najednou zableskne něco nadutého…něco přejícího si povznést lid k sobě a obšťastnit jej tímto povznesením.“ To se stává, když autor bez varování vydává svůj názor za všeobecně platnou pravdu. Vopěnka. Chce to neustálou bdělost, jen tak si číst.

U čtení ruce spočinuly po několika měsících práce na obrazech, které zkoumaly identitu duše. Jsou spojeny s texty Johna Lockea a Václava Havla. Přemýšlela jsem o proměnách věrnosti sám sobě v prodejných režimech. Samozřejmě, od začátku šlo o moji identitu – o rukopis na mých obrazech, o kořeny snahy učinit moje texty čtivějšími, o potácení na ostří autenticity a poplatnosti konvencím, o koketování s Bohem, když se to hodí. Akorát, sám sebe člověk těžko nahlíží, limitní případy kolaborantů jsou přehlednější. Tak jsem vzpomínala na estébáky, které jsem jako děcko mohla pozorovat. Snažila jsem se upamatovat na všechny detaily. Pojmy, které zprvu vypadaly jasně a přehledně, se záhy začaly rozmazávat v mrtvolné měsíční mlze. Nešlo jen o různé druhy identity. Problém byl ve vědomí. Locke definoval identitu jako vědomou účast na vlastním životě, kladl ji do vědomí. Tento pojem Locke zavedl, předtím se používal pouze pojem svědomí. Podle Havla člověk přestává být se sebou totožný přijetím světa zdání, vybudovaném za fasádou ideologie. Svět zdání implikuje určitou nepřítomnost vědomí. Jako by tu docházelo k ekvivalenci identity a vědomí. A jak píše Einstein: „skutečnost, že odlišné definice vedou ke stejné hodnotě, je sama o sobě překvapující“. Nešlo o to, uzamknout skutečnost do dalšího projevu ideologie, byť by byla sebepropracovanější, nýbrž o pravdivost zkušenosti.

Jak identita, tak vědomí patří nerozlučně k ručnímu psaní. Je fascinující sledovat, jak lidé píší a do jaké míry jsou schopni u toho postupovat vědomě. Vlastně nestačí jen být při vědomí, aby byl člověk vědomý. Podobně, jak ti udavači z dob komunismu, také nebyli doslova somnambuličtí. Byli to stále nezpochybnitelně oni, účastí na svém pokračujícím životě, ale veškeré akty jejich vůle byly prorostlé kauzalitou ideologie, nikoliv zákonitostmi vytvořenými jejich originálním já. Svým způsobem si tedy sami sebe nebyli vědomi, jak ve zvláštním druhu opilosti. Podobně, lidé mohou psát, aniž by si byli přesně vědomi každého tahu. Přesto, vědomé psaní je něco jiného. Kaligrafie se ukázala být ideálním nástrojem pro další průzkum identity i pro pozorování vědomí.

Z obrazů vědomí nahlíželo různými průhledy, se zcela evidentní diskontinuitou: snad právě díky ní je možné ztratit sám sebe, upadnout do světa zdání, snovaného nějakým čitelným a přehledným příběhem, jak už ideologie bývají. Člověk si ani nemusí uvědomit, že zatímco obracel vnitřní zrak k další vyhlídce, bylo mu podstrčeno cizí okno. Možná ani sebevětší bdělost nemůže zcela eliminovat onu zapomnětlivost, která je podle Lockea pro vědomí typická: „v našich životech nikdy nenastává okamžik, kdy bychom měli celý sled všech našich minulých činností před očima v jednom zorném poli.“ Vědomí tedy není nepřetržitým řečištěm, které je tak charakteristické pro osobnostní kontinuitu – identitu.

Najednou, mezi rozpomínáním na totalitu, rozhovory lidí začaly znít zvláštně: řeč sklouzávala do schémat a klišé, k opakování výroků těch druhých. Skutečnost se až příliš podobala Havlovým hrám. Populární zpěváci prohlašovali, že hlavně chtějí žít se svými dětmi v míru. To už jsem přece kdysi slyšela…z novin čpěl pach propagandy, která živila atmosféru strachu a nenávisti. Propadla jsem obavě, že jsem uvízla ve světě zdání. Vzpomněla jsem si na příběh, který jsem jednou napsala. Pojednávalo se v něm o kradení duše, až člověk nebyl sám sebou, ač při vědomí, a propadal se do pekla povrchních soudů. Jeden muž mi řekl, že měl před očima právě 13. list Apokalypsy, když jej četl. To vše živě připomínalo realitu, jak se teď jevila.

Přízračnou rozpolcenost komunistických dob smyla cesta do Berlína. Přinesla čerstvý vzduch a modré nebe tohoto města. Úchvatná hudba vyvěrala až z oceánských riftů lidské duše a oblévala plavé vlasy posvátných Botticelliho žen, vlasy tak nekonečné jako vlasy Melisandy, které zářily z mámivé nejasnosti Debussyho opery. Všechno to téměř nesnesitelné napětí mezi vědomím člověka a temnou absurditou existence bylo vyjádřeno v jediném gestu: v zápěstí píšící ruky. A tam, kousek od Potsdamer Platz, se opět zjevila Nevěstka babylónská. Nebyl po ruce žádný ideologický rámec, který by vysvětloval, proč se ten obraz ke mně neustále vrací. Jediné vysvětlení bylo, že tento fakt nemá žádný smysl ani význam, že Dürer je prostě příliš komerční a tudíž všude. Avšak v pravém jádru všeho dění, za odchodem bezvěrce na půlnoční mši, za znechucením nad kšeftem s věčností, který tam byl nabízen, za hledáním vnitřního neoptického světla, za zíráním na Nevěstku, za opíjením se knihami a laskáním se s uměním, byla hmatatelná všudypřítomnost smrti. Nevzbuzovala strach. Nejděsivějšími se staly ty bezčasové vrstvy duše, které se od počátku existence člověka nemění. Děsivé proto, že ač visí mimo čas, přece nakonec také umírají. Vždy jen tak periferním viděním, které jsem si vypěstovala pro pozorování hvězd, vidím tu dětskou tvář v obličejích všech, které potkávám.

Pak jsem byla zpět v podobně nehostinném místě jako předtím. Jak když člověk prochází holým funkcionalistickým špitálem, kde nemá spočinutí a vidí, k čemu je identita, když se má nakonec vymočit před cizími lidmi ve vypůjčených šatech; nebo když jde po širém poli otevřeném na sever, kde není před ostrým větrem úniku a tma je na krku – tak takové to tam bylo. Ta cizota patřila taky k té nepřirozené výšce, schody byly sice široké, ale končily kdesi v nedohlednu, kam bylo zakázáno chodit. Potkala jsem tam Václava Havla. Mluvili jsme spolu. To, co mi řekl, mělo zcela jasný, nepopiratelný význam. Zdání nezdání.

 

 

J.Locke: Esej o lidském chápání

V.Havel: Moc bezmocných, Dopisy Olze

F.M. Dostojevskij: Deník spisovatelův

 

Reklama