Reklama
 
Blog | Nikola Klanicová

Jak se píše ve Vile Čerych

Orel se vznášel nad noční zahradou. Družice bez hlesu proletěla jeho tělem jakoby nic. Neviditelní jezerní obyvatelé svým bytím rozvlnili hladinu a rozkmitali světlo pouliční lampy na ní. I s očima obrácenýma vzhůru ke hvězdám bylo možné vnímat, jak voda mezi temným územím leknínů pableskuje teplým zlatým světlem. Zářila jak skříňka se skvosty, pootevřená v naprosté tichosti.

Co člověku kladou v dětství na srdce, zapamatuje si navždy. Tehdy nám matka ukazovala hvězdy, učila nás jejich jména a vždy připomínala: to, co vidíš, už tam dávno nemusí být … Altair je vzdálená skoro sedmnáct světelných let. Dnes se hvězda ukazuje, jak vypadala kdysi. Život ve svém průběhu odhaluje stále více svoji deterministickou tvář, která dříve nebyla tak jasně zpozorovatelná. Však jen stačí pohybovat se rychleji a ve vesmíru již dávno život existuje celý, opatřený začátkem, koncem, a jasným smyslem. Čím dál, tím víc je cennější ten ostrůvek, na kterém lze konat se zdáním vlastní vůle. Ke každé činnosti, kterou chce člověk dělat, je vůle nezbytnou premisou a někdy není dostatečně silná, jako váhavá ústřice, která nedovede sevřít svoji schránku dost pevně a dočkat se přílivu. Jak ústřice mohou tréninkem posílit svoje dovednosti, tak i člověk. Ze zkušenosti vím, že krasopis je perfektním prostředkem k posilování a rozvíjení vůle. Totéž napsal Bohumil Tožička v knize „Metodika psaní“ z roku 1927. Autor ovšem upozorňuje: „Psaní může býti vůli velmi nebezpečno, píšete-li ledabyle“. Je úžasné pozorovat, jak lidé sami objevují kouzlo krasopisu v tom, že jednoznačně vyžaduje člověka celého. Jak se probouzí důslednost, která nedovolí opustit slovo v půli, podcenit jedinou tečku. Při psaní se rozhostí nekonečná vědomá přítomnost a časovost se promění.

Tak vládl ve Vile klid i přes den. Staré písmo si vzalo něco ze svojí doby s sebou: ticho. Vyzařovalo ze skutečného dřeva na stěnách, ze schodiště, z kamenných říms a téměř staletých stromů. Celé dlouhé letní dny domem zněl jen občas hovor a občas jasný smích; ve chvílích soustředění bylo možné uslyšet, jak pero šelestí po papíru. Lidé, kteří Vilu zbudovali a krátce v ní žili, psali možná podle stejných předloh a stejným stylem, jaký byl předmětem tohoto kaligrafického kurzu– namáčecím perem a inkoustem. Do Vily se vrátil krasopis první republiky.

Svět je možné uvidět jen se zpožděním, i když miniaturním. Pohled na historii světa, tedy obraz, který vytvořily elektromagnetické vlny v součinnosti s okem a myslí, označujeme jako přítomnost, ale je vždy tak trochu prošlý. Jedná se totiž vždy o to, co už svým způsobem bylo, co již nelze kauzálně nijak ovlivnit, jak když se napíše inkoustem písmeno na papír. Při psaní spojitým písmem jsou spojovací tahy stejně důležité jako jednotlivá písmena, i když nemají takovou identitu jako znak. Právě mezery mezi jednotlivými obrazy vytvářejí pro lidské vidění dojem pohybu a následně oživlosti. Spojovací tahy budují celistvou kompozici zhmotněného jazyka, ve které se projevuje schopnost balancovat mezi partiturou písmen a vlastní interpretací jejich obrazové podoby. Metamorfují písmo do soustavy spojitých křivek. Spojité psaní ovšem vyžaduje mnoho z vědomé bdělosti, neboť nestačí se soustředit jen na právě prováděný tah – ten musí být totiž veden s jasným uvědoměním si tahu následujícího a to vše bez zničujícího chtění, přesto s každým pohybem chtěným.

Pro onu celistvou nekonečnost, ve které člověk zcela splyne s činností, kterou právě vykonává, není přesný termín. Jakoby za tím stále vězel  ten mechanistický koncept vesmíru, který, jak geniálně vystihl Einstein, vede nezbytně k atomistickému, roztříštěnému pojetí světa. „Přítomný okamžik“ je pojem, který opět atomizuje vnímání toku reality, odkazuje ho metaforicky opět pouze ke zraku.

Přitom jednoznačně existuje i to, co vidět není. Člověk se musí dostat hluboko, hluboko jak na dno studny, kam se vejde jenom sám, aby pro něj krása hvězd nikam nemizela. To, co není vidět, stále je: v jádru každého člověka dřímá hloubka, přikrytá falešným zrychlením světa a řevem, manipulujícím k žití v ledabylosti a povrchnosti. Ruční psaní bývá po předlouhé době činností, která daruje možnost zahlédnout záři toho pokladu ve vlastních temnotách.

Vila byla plná čistých vůní. Lípy voněly tak silně, že jsem nemohla uvěřit, že jsou to skutečně ony a prozkoumávala jsem všechna zákoutí, rozkvetlé rozárium a altány, co tam vlastně voní. Pak jsme se rozpomínali, že si z dětství pamatujeme i jednotlivé myšlenky. Nešlo o vzpomínky. Ty myšlenky jsou tam prostě stále. Určitě tu bude ještě jiný typ časovosti, než přímka minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Pokud se člověk podívá skutečně důkladně a pečlivě, svět nekonverguje ke konečným hodnotám.

 

vila

A. Einstein: Eseje

L. Smolin: Tri cesty ku kvantovej teórii gravitácie

B. Tožička: Metodika psaní ve škole obecné a měšťanské.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama